Dřevěné brýle - must have!

www.drevenebryle.cz

Victoria Beckham: Jaro 2013

New York. Fashion Week. Victoria Beckham.
Nebyla to ani Donna Karan ani Vera Wang a ani jiné světově známé jméno, kdo na sebe na jednom z nejsledovanějších fashion weeků, kde se diktuje styl pro nadcházející sezónu, strhl pozornost médií i módních blogerů. Byla to drobná upjatá britka, bývalá Posh Spice, žena slavného fotbalisty, žena, která se nesměje, žena, která předvedla něco tak jednoduchého a prostého a přitom naprosto geniálního, že to všem vzalo dech. Victoria Beckham a její kolekce pro jaro 2013 nadchla i mě. Dokázala mistrně uchopit jedno z nejznámnějších klišé, a to že málo nědy znamená více a předvedla, že "málo" znamená čisté linie, ženskou siluetu, precizní střihy a materiály. Její minimalistické modely si vystačily jen s bílou, černou a červenou. Nuda? Naopak! Žena, kterou obléká Victoria Beckham je sexy jako nikdy dřív.

Vše jed okonalé a dotaženo do posledního detailu. Stejně čísté a minimalistické, jako byly modely, měly modelky mekeup i účesy. V duchu "nude" vše v tónu béžové a tělové.

Ach. Ještě si stále myslíte, že Haute Couture je něco, co se v běžném životě nosit nedá? :)

(Fotky: Fashionista.com, Fabsugar.com a Vogue.com)

Krize středního věku?

Mýtus nebo fenomén, který potká každého z nás? A pokud se existenční krizi nelze vyhnout, proč přichází ve středním věku? Většina článků řeší problémy třicátníků a někdo dokonce troufale tvrdí že "život začíná ve třiceti". Je opravdu v pětatřiceti ideální čas ohlédnout se za svým životem a mít i jasnou představu o budoucnosti?

Troufám si nesouhlasit. Krizi můžeme zažívat určitě mnohem dříve. Co má od života chtít člověk v šestadvaceti? Musíme v tomto věku už vědět, jestli chceme zachránit svět nebo vydělat velké peníze? A co když už "všechno" máme? Co je tou pomyslnou druhou metou? Rodina? Děti? A budeme potom štastní? Problém je možná v tom, že nevíme co máme chtít. Snažíme se toho stihnout a urvat co nejvíce v co možná nejkratším čase. Chceme všechno. Chceme být štastní, ale nejsme si jisti, co nám štěstí přinese. A když všechno máme, nevíme, jestli nemáme chtít ještě něco víc. Nechceme se vázat. Máme strach. Stach z toho, že život je příliš rychlí a my si vždycky musíme vybrat. Nebo je možné zkusit všechno? Mít vždy zadní vrátka? Možná jen máme moc pohodlný život, který nám umožňuje klást si příliš mnoho otázek. A skončí to někdy? Bude někdy znát odpovědi?

České nohy

Téma jak se my Češi obouváme a v čem chodíme je stále velmi aktuální a zvlášť v sezóně ponožek v sandálech také velmi oblíbené. Je to s námi opravdu tak špatné? Patříme skutečně mezi nejhůře obouvané národy? A proč? A proč to sami tak řešíme? Ponožky v sandálech jsou už otřepané téma, ale nedávno jeden módní časopis publikoval na dvou stranách komentář věnující se podpatkům a nechuti Češek je nosit. Jiný poobný článek se zas zamýšlel nad tím, proč tolik holdujeme teniskám a sportovní obuvy obecně a i trekingové boty běžně nosíme třeba do kanclu. Napadlo mě si udělat takový vlastní malý průzkum :)

 

Všechno špatně :( Nevkusné botky v kombinaci s šílenými ponožkami je vražedná kombinace. Ale to neznamená, že to musí být špatně vždy... Ponožky, ani ty silonové!! do sandálků a bot s otevřenou špičkou nepatří. A výjimky musí mít styl! :)

A na závěr...

Tuhle fotku jsem pojmenovala "Kráska a Zvíře" aneb jak ano a jak ne-e-e.

Když si myslíš, že už nemůžeš, tak jsi teprve v polovině svých sil.

 - Táta, 2012 -

Typická ženská

Nedávno jsem vyslechla rozhořčený monolog muže nad jeho známou, kamarádkou, kolegyní, už nevím. Proslov plný nesouhlasu a nepochopení končil větou: "No prostě typická ženská!" Přiznám se, že mě to urazilo. Dotklo se mě to a začala jsem přemýšlet, kdo je ta typická ženská a proč mi tak vadí. Troufám si tvrdit, že žádná z nás se za ni nepovažujeme, a ani za ni být považovány nechceme. Každá jsme přeci výjimečná, jedinečná, užasná, báječná, ale rozhodně ne typická. Ale proč nám to vlastně tak vadí? Vždyť ať chceme nebo ne, tak v každé z nás je, byť jen malý, kousek z té typické ženské. Některá je typicky roztržitá, některá je typicky upovídaná, některá typicky neumí číst v mapách. Svých "typických nedostatků" jsme si navíc často vědomy a umíme je i náležitě využít ve vsůj prospěch. Ale, prosím, nikdy, opravdu nikdy, nás neházejte do jednoho pytle s ostatními :)

Chci!

Pamatujete památníky? Takové ty sešítky, bločky, knížky, kam spolužáci a kamarádi kreslili obrázky na památku? Já jeden takový měla. Občas jsem ho půjčila i nějaké té pančelce. Moje učitelka zeměpisu na základní škole mi do památníku ale nic nenakreslila. Napsala vzkaz, možná to byl i citát někoho známého a významného, už nevím. Často teď na něj vzpomínám, a to citáty moc v lásce nemám a kolonky typu "tvůj oblíbený citát" přímo nenávidím. Vzkaz v mém památníku zněl: "Chtěl bych, neznamená nic. Chci, dělá divy!" Tenkrát ve čtvrté třídě jsem tomu ještě moc nerozuměla, spíš mi bylo líto, že nemám nový obrázek. Ale teď, v době, kdy se po památníku a všech kresbách slehla zem, tak na tento citát často myslím. Začínám chápat. Začínám chtít. Zkuste to taky, je to docela fajn pocit :)

Dress code

Dress code, výraz, který asi slyšel již každý, kdo se alespoň trochu zajímá o módu nebo měl někdy v ruce módní časopis. Bohužel již málokdo ví, co to vlastně znamená. Nedávno mne opravdu hodně zaskočilo, když jsem odhalila, že ani člověk, který pracuje s lidmi a radí jim, jak správně komunikovat a prezentovat sebe nebo svoji značku, při vyslovení "dress code" jen krčí rameny. Přitom jde o tak užitečné zaklínadlo, které jistě již zabránilo mnoha trapným chvilkám a stále drží některé společenské akce na nějaké úrovni. Dostane-li se vám do ruky pozvánka, v jejímž zápatí bude uvedeno dress code: semi-formal (například), nepropadejte panice! :) Naopak, jde o pro vás velmi užitečnou informaci. Hned totiž víte, že na této akci budete ve večerních společenských šatech vypadat nepatřičně a že nejlépe uděláte, pokud zvolíte elegantní kostýmek nebo koktejlky.

 

Bohužel se často na pozvánce objevuje nic neříkající "společenský oděv". Co si oblečete? Pro někoho to znamená tmavé džíny a košily, pro někoho oblek. Oba dva se mohou při příchodu na akci cítit trapně. Kouzlo jednotlivých výrazů určující dress code dané akce je, že jasně definují, co ještě můžete, co musíte a co se už nehodí, a to prakticky ať jste kdekoliv na světě. Kromě zmiňovaného SEMI-FORMAL se můžete ještě setkat s FORMAL:  muž - tmavý oblek s kravatou; žena - večerní společenské šaty. COCKTAIL: žena - elegantní krátké šaty (koktejlky), muž může mít světlý oblek bez kravaty. DRESSY CASUAL: neboli nedbalá elegance (to nejsou džíny!), můžete mít kalhoty a zajímavý top nebo lesklou halenku, prima je taky kostýmek, muž - kalhoty a košile. BLACK TIE: od pánů se v tomto případě vyžaduje smoking a od žen dlouhé večerní společenské šaty.

Jak jednoduché :)

Módní faux pas

V módě je dovoleno vše! Ale :) aneb vyjímky potvrzují pravdilo. Pokud nemáte ideální míry, nadbytek sebevědomí, přirozený cit pro módu, nejste umělec nebo nechcete být za každou cenu středem pozornosti, tak se raději vyvarujte následujích přešlapů. Krása je v detailu a první dojem umí zázraky, ale také vám pěkně zavařit. Takže, co opravdu raději ne? Špinavé boty! Stejně jako upravené ruce jsou i vaše čisté a neokopané botky vizitkou toho, že se o sebe staráte. Sešlapané podpatky. Protože i ty nejdražší střevíčky pak vypadají jak z druhé ruky a vy si navíc zbytečně kazíte ladnou chůzi, držení těla a vaše nožky. Ponožky v sandálech a otevřených botách - no comment :) Krátké silonkové ponožky vykukující z nohavic kalhot - opravdu to není hezký pohled. Napodobeniny módních značek! Je to smutné a trapné. Tanga čouhající nad pasem kalhot - ano, i většině mužů to připadé nechutné (nejlépší jsou seprané v očíslo menší velikosti :) Špatná velikost podprsenky. Vím, jak je těžké najít tu "svou", ale pokud máme pár kilo navíc, obepnutá podprsenka pod tričkem nám rozhodně nepomůže, naopak! A co ještě? Seznam by byl asi pěkně dlouhý. Takže, noste to, v čem se cítíte dobře a nehrajte si na něco, co nejste. Věnujte pozornost detailům a pamatujte, že méně často znamená více a že, ať chceme nebo ne, šaty dělají člověka :)

Nesnesitelná křehkost bytí

Fragile, to je to anglické slovo, které vídáme na obalech a krabicích od všeho možného. Občas mám chuť si toto upozorněni napsat na čelo. Pozor, křehké, zacházejte se mnou opatrně, jemně, s citem. Proč bychom měli opatrně zacházet jen s věcmi a ne s živými bytostmi? Mám trochu strach, že to někteří z nás už ani neumí, zapomněli a nechtějí si vzpomenout. Přitom jsme občas sami tak křehcí, zranitelní, rozbitní. Být tenoučkou tabulkou skla, o kterou stačí jen nešikovně zavadit a rozletí se na tisíce drobných kousků. Nic příjemného. Občas to bolí jako pořádný kopanec do břicha.