BE OPTIMISTIC!

Nemám moc ráda lidi, co si pořád na něco stěžujou a teď nemyslím to, že nevyslechnu přítele v nouzi nebo v depresi, ale určitě to znáte: fňukání. Fňukání já prostě nesnáším. Utíkám. A proč tahle písnička (I´m not really otimistic)? Protože ji mám ráda. Protože je pozitivní, i když je trošku melancholická. Je chytlavá, i když je pomalá. Mám ráda věci, lidi, kteří nejsou dopředu jasně čitelný, mají svá tajemství. Mám ráda komplikovaný osobnosti. A proč? Protože možná právě to na první pohled nejkomplikovanější je nakonec nejjednodušší, nejzajímavější. A hlavně, nebude nikdy nudit. Mám ráda život! :)

MHD

 

Nemám ráda přestupy na metru. Vlastně někdy i jo, někdy mi to připadá zvráceně úžasný, jak tam tak anonymně pochodujeme a pospícháme. Ale většinou se mi z přestupů dělá husí kůže. Nejvíc mezi šestou a sedmou večer. Masa těl pospíchajících do svých doupátek. Honem, honem, s nákupem, ať už jsem doma. Okolo vás dav lidí, někdo si strčí, někdo si šlápne, nikdo se neomluví. Někdo páchne. Pak se společně narvem do metra. Tlačíme se na sebe a děláme, že ti ostatní neexistujou. Uzavřeni do svých bublin, s muzikou, s časopisem, s knihou, s myšlenkami. Někdo se vás dotkne, děkno rýpne a vy děláte, že nic, že jste v tý svý bublině. Ještě jsem chtěla napsat něco o podzimu, o listí, o přátelích, ale to zas někdy příště.

HALLOWEEN!