Nemám ráda přestupy na metru. Vlastně někdy i jo, někdy mi to připadá zvráceně úžasný, jak tam tak anonymně pochodujeme a pospícháme. Ale většinou se mi z přestupů dělá husí kůže. Nejvíc mezi šestou a sedmou večer. Masa těl pospíchajících do svých doupátek. Honem, honem, s nákupem, ať už jsem doma. Okolo vás dav lidí, někdo si strčí, někdo si šlápne, nikdo se neomluví. Někdo páchne. Pak se společně narvem do metra. Tlačíme se na sebe a děláme, že ti ostatní neexistujou. Uzavřeni do svých bublin, s muzikou, s časopisem, s knihou, s myšlenkami. Někdo se vás dotkne, děkno rýpne a vy děláte, že nic, že jste v tý svý bublině. Ještě jsem chtěla napsat něco o podzimu, o listí, o přátelích, ale to zas někdy příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat