Krize středního věku?

Mýtus nebo fenomén, který potká každého z nás? A pokud se existenční krizi nelze vyhnout, proč přichází ve středním věku? Většina článků řeší problémy třicátníků a někdo dokonce troufale tvrdí že "život začíná ve třiceti". Je opravdu v pětatřiceti ideální čas ohlédnout se za svým životem a mít i jasnou představu o budoucnosti?

Troufám si nesouhlasit. Krizi můžeme zažívat určitě mnohem dříve. Co má od života chtít člověk v šestadvaceti? Musíme v tomto věku už vědět, jestli chceme zachránit svět nebo vydělat velké peníze? A co když už "všechno" máme? Co je tou pomyslnou druhou metou? Rodina? Děti? A budeme potom štastní? Problém je možná v tom, že nevíme co máme chtít. Snažíme se toho stihnout a urvat co nejvíce v co možná nejkratším čase. Chceme všechno. Chceme být štastní, ale nejsme si jisti, co nám štěstí přinese. A když všechno máme, nevíme, jestli nemáme chtít ještě něco víc. Nechceme se vázat. Máme strach. Stach z toho, že život je příliš rychlí a my si vždycky musíme vybrat. Nebo je možné zkusit všechno? Mít vždy zadní vrátka? Možná jen máme moc pohodlný život, který nám umožňuje klást si příliš mnoho otázek. A skončí to někdy? Bude někdy znát odpovědi?